Březen 2007

A teď zase něco pro mě!!!

30. března 2007 v 13:04 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Velice šukézní fotka.....=) a ten culik mu opravdu sluší.
Tak co holky?? Závist?? =) ne sranda=) To řikám pořád Anthony je nenapravitelnej!! A jak se u toho směje...ježiši to je fakt good fotka!!!! No nemyslíte?? Když tak napište komentář...=)


Athony

28. března 2007 v 20:48 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Nádhera
Překrásná fotka!!!!

Foto skupiny

28. března 2007 v 19:22 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Tahle poslední a ta před před poslední jsou asi nej!!

Zase Toník!!

28. března 2007 v 19:08 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Nádherná fotka
Tady to je tak moc hezká fotka.
V klipu na can´t stop!
Tahle fotka mě opravdu zaujala
Moooc pěkný!!

Zase fotky

27. března 2007 v 21:36 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Flea tady vypadá SUPER
Tuhle fotky MILUJU!!!!!!!!!!!!!!!!
Super fotka!!

Athony asi ujíždí na blondýnkách nebo co?!?!?!?!

25. března 2007 v 13:50 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Hej tak tahle fotka se mi fakt líbí!
Tak jako to si mi opravdu nelibí.NEMÁM RÁDA PARIS!
Tak tadu mu to opravdu sluší! A ta slečna taky není škaredá. Asi nejhezší z těch všech. Asi no.

Fotky

25. března 2007 v 12:46 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
t
Tady mu to moc sluší. Jak bylo na jednom blogu šukezní fotka=)
Nevím proč ale tuhle fotku miluji!!
Tady vypají taky dobře!
Jeee nádhera.
No vypadá všude opravdu dobře.
Šukézní fotka=)

Humb de Bumb

25. března 2007 v 0:42 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Už ste vidělí klip na Humb de Bumb. Jeslti ne tak by steto měli určitě napravit. Protože to není jenom super písnička ale super klip. Anthony tam vypadá fakt super v dlouhých vlasech! Moc mu to tam sluší. A Flea tam předvadí svůj tradičně skvělý výkon. Jo a mám novou zprávu pro vás možná ne novou ale já jsem se jí dozvěděla dnes. Anthony se zase nechal ostříhat!! A tak mu to slušelo!!
A tak ted vypadá..no ale sluší mu to !! I teď!!

Rozhovor

25. března 2007 v 0:26 | DARK ANGEL |  Red Hot Chili Peppers!
Dělat rozhovor se skupinou Red Hot Chili Peppers je něco jako navštívit jejich koncert. V určitém okamžiku téměř každé skladby dojde k tomu, že polovina skupiny, reprezentovaná kytaristou Johnem Frusciantem a baskytaristou Flea, opustí pevný rámec skladby a vrhne se do divoké improvizace, ze které se po chvíli opět vrátí do vyjetých kolejí, známých z albové verze. Zpěvák Anthony Kiedis v takových okamžicích buď zběsile poskakuje okolo zmíněné dvojice, nebo ji zpovzdáli fascinovaně sleduje, zatímco bubeník Chad Smith celý ten dokonale promazaný a šlapající stroj neomylně žene kupředu k závěrečnému vyvrcholení. Právě toto jsou chvíle, kdy člověka napadá, že název jejich alba BloodSugarSexMagic dokonale vystihuje to, o čem RHCP vlastně jsou. Ve svobodném hansovním městě Hamburku jsme si šest dnů před oficiálním vydáním jejich nejnovějšího alba Californication a pouhý den po jejich prvním promo vystoupení na evropském kontinentu povídali o rozchodech, setkáních, bazénech, násilí na středních školách, víře, drogách, improvizaci a mnohém dalším.

Právě jste přijeli z USA, kde jste hráli před tisícovými návštěvami středoškolských studentů. Jak to probíhalo?
Kiedis: Dokončili jsme desku, se kterou jsme velice spokojení, a chtěli jsme ji zahrát středoškolským studentům, abychom jim ji předvedli. A zrovna tehdy došlo k tomu střílení. Řekli nám, že mají problém s dosti násilnou atmosférou na školách, a jestli bychom nemohli vystoupit pod praporem tolerance, s čímž jsme souhlasili, protože my propagujeme pozitivní pocity a je lepší se soustředit na umění než na násilí. Navíc jsme to zaonačili tak, že ten, kdo chtěl lístek, musel na dané téma napsat kompozici. Potom začala všechno propagovat i rádia. Když jsem chodil na střední školu, bylo to úplně jiné. Já jsme chodil spolu s Fleaem do školy, která odrážela skutečnost, že LA je tavící tyglík kultur. Měli jsme tam Židy, černochy, Číňany, Japonce, Rusy, Izraelce. Mnoho různých životních stylů, kultur, a všichni jsme spolu dobře vycházeli. Bylo to ideální místo na čerpání hudebních vlivů. Nebylo tam násilí. Dnes je na školách spousta násilí, ale mám pocit, že média se na to soustřeďují až příliš, a tím jen generují další násilí, protože lidé zprávám a médiím hodně věří. Je to skoro něco jako opičení se. Chtějí být slavní, protože vidí, že jiní lidé se takto podivným způsobem stali slavnými. Ale je to taky jeden z obrazů dnešní společnosti, kde vázne komunikace, na světě je více násilí a projevuje se dříve. A média bohužel spojují toto násilí s určitým druhem hudby, což je úplný nesmysl, protože například takzvaná gotická hudba je velice mírumilovná a nikdy neměla a nemá nic společného s násilím. Ale americká média za každou cenu musí všechno onálepkovat. Nejsou to dobré zprávy, a snad to lidi přinutí k tomu, aby se probudili a řekli si: "Tohle musíme změnit."

Můžeme se ještě vrátit k tvému odchodu z RHCP?
Frusciante: Nebavilo mě být v RHCP už rok před tím, než jsem odešel. Měl jsem pocit, že už prostě nejsme kreativní. Všichni mi připadali jako stroje, které se snaží co nejdéle si užívat výhod pramenících z úspěchu. Nepřinášeli jsme nic nového. Nesnášeli jsme se už i jako lidé, naše přátelství přestávala existovat, koncerty nikam nevedly a už jsem nemohl ničím přispět k tomu, abych udržel tvořivého ducha. Už jsem neměl pocit, že mi něco pomáhá hlouběji poznávat život a smrt. Mohl jsem jedině zůstat v úspěšné skupině a těžit z jejího úspěchu. Klidně jsem si mohl přikázat, že budu Anthonyho přítel, i když jsem ho nemohl vystát a nemluvil jsem s ním, jenom proto, abychom byli i nadále populární. Ale to jsem prostě nemohl udělat.

Jak ses cítil po Johnově odchodu?
Kiedis: Jediná věc, ve kterou jsem doufal, bylo to, že je naživu a šťastný, protože to byla tak jediná věc, ve kterou se v té době doufat dalo. Nevídával jsem se s ním, ale jenom jsem se modlil, aby byl v pořádku. Takže když Flea navrhnul, že bychom to měli zase zkusit, zdálo se mi, že se mi plní sen, ale upřímně jsem pochyboval o tom, že se to někdy stane. Nemyslel jsem si, že John bude mít zájem, a i kdyby jej měl, bál jsem se, že spolu nebudeme vycházet, protože jsme spolu nemluvili asi pět let. Takže jsem si jen mohl představovat, že bude dělat něco, co bude mít něco společného se mnou. Ale možná to byla jen má vlastní nejistota, můj vlastní zatracený strach, protože to dopadlo skvěle, a je to úplně jinak, než jak jsem si to představoval.

Co předcházelo vašemu "reunionu"?
Frusciante: Párkrát jsme se s Anthonym viděli a zjistil jsem, že chci, aby byl zase součástí mého života, aby byl mým přítelem, protože jsem zjistil, že je velmi důležitou částí mé existence. A potom jsem viděl, že Anthonymu taky na mně záleží. Viděl jsem, že máme šanci obnovit ty vztahy, které jsme měli v minulosti. Mám hrozné štěstí, že jsem v RHCP, ve skupině, kde to funguje právě tak, jak to funguje, ve které můžu psát právě takové písničky, které jsem napsal, a vědět, že je píšu proto, aby je zpíval Anthony.

Jaké z toho pro vás vyplynulo ponaučení?
Flea: Byla to velká lekce. Uvědomili jsme si spoustu věcí. Že se musíme mít rádi, že spolu musíme komunikovat a že se musíme respektovat jako přátelé, aby naše hudba fungovala, a že tahle skupina nemůže fungovat jen na základě muziky. Že prostě nedokážeme fungovat jen jako profesionálové bez respektu a vzájemné lásky.

Frusciante: Teď jsme úplně jiní lidé. Snažíme se dostat co nejvíce z média, se kterým pracujeme, z hudby, a mám pocit, že budeme všichni pracovat spolu. Už se mezi sebou nehádáme a existuje shoda o tom, kam vlastně jdeme, kdo jsme a co vlastně chceme dát světu. Tenkrát jsme se na tom neshodovali. A já přesně vím, jaký člověk tenkrát Anthony byl. Cokoliv jsem tenkrát řekl, poměřoval udržitelností úspěchu, který jsme tenkrát měli. A to mě nezajímalo, mě ten úspěch vůbec nezajímal a lidé si to vysvětlovali jako "John má problémy s tím, že RHCP mají úspěch". Takže ne, že bych jej nechtěl ochraňovat, ale pro mě bylo důležitější chránit svého tvůrčího ducha. Což jsem učinil tím, že jsem odešel a šel jsem cestou, kterou mi našeptávalo mé svědomí.

Jak se odrazilo vaše opětovné setkání ve vaší hudbě?
Frusciante: Snažili jsme se nahrát to nejlepší pokud možno co nejuvolněnějším způsobem. Byl to rozdíl, oproti BloodSugarSexMagic, které jsme nahrávali doma, jsme točili ve studiu. Neměl jsem pocit, že hudba je něco, co vychází z nás. Já osobně jsem se jen soustřeďoval na hudbu kolem mě, a když jsem slyšel výsledek, měl jsem pocit, že mě to nestálo žádné úsilí. Přišlo to úplně přirozeně jako výsledek toho, co bylo okolo mě. V tomhle smyslu se tohle nahrávání od nahrávání BloodSugarSexMagic moc nelišilo.

Flea: Hudebně je to pocit svobody. Hraju jen proto, že mi to dělá dobře, mám pocit, že život má smysl a že jako skupina jsme nástrojem, kterým prochází obrovská krása, hudba, která vznikla jen kvůli vesmíru a ne kvůli něčemu tak prchavému, jako je kariéra rockové hvězdy.

Kde jste čerpali materiál na Californication?
Flea: Album Californication nezačalo existovat, dokud se John nevrátil zpátky. Cokoli, co hudebně existovalo předtím, jsme vyhodili. A když jsme se zase sešli s Johnem, začali jsme úplně nanovo a výsledkem toho, co z toho vzniklo, je Californication. Měli jsme pocit, že přichází něco nového, čerstvého, kreativního, měli jsme pocit, že se dokážeme otevřít duchovnímu světu a že dokážeme, aby tento svět naším prostřednictvím promluvil. Dovolili jsme prostě hudbě, aby z nás svobodně plynula.

Jak reagovala Amerika na titul a texty alba?
Kiedis: Já jsem s tím problémy neměl a Californication mi připadá jako dokonalý název, emocionálně charakterizující tuhle desku. A pokud vím, zatím se nikdo neozval. Možná je ten název tak hypnotizoval, že si ani neuvědomují, že je provokativní. Nezamýšleli jsme to jako koncepční album, ale je tam spousta silných témat a tohle je jedno z nich. A hlavně je to legrační, takový název, který budí nejrůznější asociace. John meditoval o názvu a přišel s nápadem na obal, který je jeden z nejlepších, co jsme kdy měli, a pak jsme navrhovali trička a plakáty a ostatní věci.

Flea: Někdo ten název může vnímat jako nestoudný, protože je tam slovo fornication (pohlavní styk). Myslím si, že to je moderně znějící slovo, které navíc vyjadřuje to, co nás jako skupinu zajímá. Pro mě znamená místo, kde jsme vyrůstali, a obrovský vliv toho místa na zbytek světa. Myslím, že John měl ten nápad s obalem, bazén s oblohou a oblohu s vodou, což mělo vyjadřovat myšlenku opaků věcí, které navozují dojem prudkého kontrastu a jistým způsobem popisují realitu.

Frusciante: Mně to symbolizuje fúzi prvků, které reálně existují v přírodě, a prvků, které vytvořil člověk, aby mohl žít v harmonii s těmi původními prvky. To slovo popisuje splynutí názvu místa, které musí existovat, aby lidé měli kde existovat, a pohlavního styku jako něčeho, co tady existovalo vždy. Myslím si, že Anthony vymyslel zajímavé slovo. A na obalu je ta nepřirozená věc, bazén, který převrací naruby dva prvky, které stvořil Bůh: oblohu a vodu. Toto album jsme se snažili natočit co nejuvolněnějším způsobem.

Jak album vidíte z hlediska vlastního vývoje?
Kiedis: Já jsem asi příliš hluboko v lese, abych byl schopen vidět jednotlivé stromy. A taky se nerad rozebírám. Pro mě je hlavní, že jsme si asi vědomi sebe sama a že bychom měli být šťastní z toho, co máme teď.

Je pro vás důležité, v jakém pořadí vycházejí singly?
Flea: Dojem lidí z tohoto alba nebude založený na poslechu jednoho singlu, bude jich tak čtyři pět, a v rádiu se určitě bude hrát Californication nebo Around the World. My sice singly schvalujeme, ale navrhují je lidé ze společnosti a rádií. Takže my si s tím hlavu nelámeme. Neběžíme na krátkou vzdálenost. Pokud si lidi album nekoupí hned, koupí si ho třeba za pět měsíců.

Kdo měl nápad s uveřejněním celého alba na internetu?
Kiedis: To byla kombinace nápadů od naší společnosti, našeho nového managementu, a taky jsme slyšeli o jiných skupinách, které daly na internet jednu skladbu před tím, než jim vyšlo album. Nebyl jsem to já, ale někdo ze skupiny se zeptal, jestli bychom nemohli dát na web celou desku dřív, než vyjde.
Smith: Celá deska se nám hrozně líbila. Měli jsme pocit, že nejde jen o jednu písničku a že bychom měli dát lidem, kteří o ni mají zájem, šanci poslechnout si ji předem celou.

Nehrajete žádné skladby z One Hot Minute. Co lidé, kteří vás znají hlavně z této desky?
Smith: Nehrajeme jenom pro lidi, kteří nás poznali díky tomuto albu. Pokud si nás lidi oblíbili kvůli One Hot Minute a mají tu desku rádi, je to jejich věc a je to fajn. Nám jde hlavně o to, abychom se sami cítili dobře z toho, co hrajeme, aby nás ta hudba vzrušovala a abychom mohli sdílet svou radost a hloubku pocitů s ostatními. Abychom měli pocit, že tady nejsme zbytečně. A ten pocit smysluplnosti naší existence je založen na tom, že hrajeme hudbu, která náš všechny vzrušuje a se kterou se dokážeme ztotožnit. Co se této skupiny týče, neodvažoval bych se předpovídat vůbec nic ani na hodinu dopředu, natožpak na týden nebo na rok. Takže kdo ví, co se stane. Nechci tím říci "kašleme na One Hot Minute, nebudeme z té desky hrát vůbec nic", ale prostě jen máme pocit, že to není právě to, co bychom zrovna chtěli dělat.

Podle čeho sestavujete program koncertů?
Smith: Domníváme se, že teď máme určité vibrace a že teď můžeme hrát některé věci z prvního, druhého nebo třetího alba, a bude to sedět s těmi novými skladbami. Myslím si, že věci z BloodSugarSexMagic se zvlášť hodí. Máme trochu problém se skladbami z Mother's Milk, které mají jakoby úplně jiný duchovní základ. A to, co je slyšet na One Hot Minute, je podle mě velice vzdálené tomu, co děláme teď. Nemyslím si, že by skladby z One Hot Minute rezonovaly s tím, co chceme dělat teď.

V čem je tajemství zvuku RHCP?
Frusciante: Snažím se hrát na kytaru tak, aby bylo co nejvíc slyšet bicí. Mám rád, když je slyšet prostor. Pokud má kytara čistý zvuk, bicí zní mohutněji. Většina kytaristů nemá to štěstí, aby hráli s baskytaristou, který má tak silný smysl pro melodii jako Flea. Snažím se ubírat kytaře na váze, hrát co nejbarevněji. Moje role je odlišná od většiny kytaristů, kteří bývají středem všeho. I když jsem autorem určité skladby, i když vznikla původně pro kytaru, snažím se hrát co nejjednodušeji, aby zůstalo co nejvíc místa pro zpěv, basu a bicí, aby mohly hrát stejně důležitou roli jako kytara. Jako kluk jsem poslouchal punk, ale zvuku kytar jsem si nevšímal. Dnes se snažím používat kytaru jinak, než je běžně používána, protože se snažím být originální, ale punkového ducha se snažím zachovat. Ale třeba Black Sabbath jsou pro mě stejnou inspirací, i když jsem se o nich dozvěděl teprve před pár lety. Některé riffy na novém albu, jako třeba Emmit Remus, byly možná podvědomě inspirovány právě jimi.

Jak si dnes stojí RHCP a drogy?
Kiedis: O drogách a hudbě mluví každý. Osobně nevidím drogy jako něco, co by mělo k rock'n'rollu mít nějaký silnější vztah než k jakémukoliv jinému druhu umění. Drogy patří k životu obecně a nejdou ruku v ruce s rock'n'rollem. Rockeři jsou prostě jen víc vidět než třeba sekretářka v účetní firmě. Drogy chvíli fungují a chvíli můžou přinášet inspiraci, ale moje zkušenost je ta, že nakonec fungovat přestanou. Na chvíli můžete mít pocit, že máte otevřenou mysl, ale pak se to obrátí proti vám a pronásleduje vás to. Myslím, že stejný počet písní byl napsán při odvykání drogám jako při jejich užívání. Psávali jsme na drogách i mimo ně, a nakonec přijdeš na to, že jsi mnohem kreativnější, když je neužíváš - když je beru, nedokážu vlastně vůbec nic. Podíváš-li se na historii mnoha slavných skupin, zjistíš, že měly většinou krátké trvání a že jim drogy braly život přeneseně i doslovně. Je to velmi nebezpečné.

Kdysi jsi řekl, že krása se rodí jen z bolesti...
Kiedis: To může být jen má osobní zkušenost. Na světě je asi víc krásy a radosti než bolesti, ale někdy je to právě bolest, co vede ke kráse a radosti. A pokud je člověk umělcem, je jeho povinností tuto bolest přetvářet v krásu. Tahle skupina měla chvíle mizerné i skvělé, ale příroda a láska mě inspirovaly stejně jako samota a těžké časy.

Co vás nejvíc fascinuje na hraní?
Frusciante: Milujeme improvizaci. Každou zkoušku začínáme improvizací. To spontánní hraní představuje pro mě to největší vzrušení. Nikdy nic nepředstíráme, prostě se jen snažíme dělat to, co děláme, co nejlépe. Flea: Základem toho, čeho jsme dosáhli, byla vždycky improvizace, založená na důvěře. Člověk neplánuje, co bude hrát, ale hraje jen to, co cítí, a snaží se otevřít se duchovnímu světu s důvěrou, že výsledkem bude něco krásného, něco, co bude stát za to. Pokud jako umělec nemůžeš věřit ve vesmír, ve své pocity nebo v sebe sama jako v lidskou bytost, jako Pána kouzel, tak potom nemáš právo být umělcem. Pokud nemáš víru v sebe sama, nikdy ničeho nedosáhneš.

Co vás teď žene dopředu?
Smith: Atmosféra ve skupině, přátelství, děti. Co plánujete dál? Flea: Nikdy neplánujeme. O čemkoliv kromě obchodních záležitostí se rozhodujeme spontánně a spoléháme na intuici a cit.